Kenotaf Františka Schröffela svobodného pána z Mannsberku

Dějiny

Hrad Pernštejn byl značnou část své historie spjat s rodem Pernštejnů, během 17. století pak přecházel do rukou řady šlechtických majitelů, až jej roku 1710 zakoupil vládní rada Ignác baron ze Stockhammeru. Právě on založil na jižním svahu hradní ostrožny novou hradní okrasnou terasovou zahradu. Na ni z východní strany navazující přírodně krajinářský park byl založen na přelomu 18. a 19. století, kdy byli majiteli hradu Schröffelové z Mannsberku, příbuzní Stockhammerů, konkrétně od roku 1793 Ignác Schröffel z Mannsberku (1770-1806). Ten zastával více než tři desetiletí funkci nejvyššího zemského podkomořího Moravy a byl významným merkantilistou a podporovatelem josefínských reforem. Díky dochovanému inventáři zahrady a parku z roku 1806 je známa skladba místní fauny, funkční členění zahradnického zázemí i velmi početné zastoupení architektonické i sochařské dekorace. V roce 1805 zemřel zakladatel parku baron Ignác a Pernštejn přešel do majetku jeho syna Františka. Ten pokračoval v kultivování parku a pod jeho ideovým vedením byl Ondřejem Schweiglem dobudován obelisk na památku jeho otce. Vkus Františka Schröffela (1770-1806) se však vzhledem k jeho předčasné smrti v napoleonských válkách roku 1807 do podoby hradní zahrady příliš nepromítl. Po jeho skonu byl Ondřej Schweigl požádán vdovou Valburgou Čejkovou z Olbramovic (1770-1841) o návrh kenotafu. Signovaný kresebný návrh je dnes uložen ve sbírkách Moravské galerie v Brně pod signaturou B 1329. Na kresbě je přípis „Grabmal des jungen Baron Schröfel in Pernstein im Garten“ a souhlas s provedením sochy podle předložené kresby datovaný 13. 5. 1807.

Popis

Ondřej Schweigl promítl do kenotafu myšlenku vstupu na onen svět symbolizovaného jednoduchým portálem se zavřenou branou. Tento výmluvný motiv zpopularizoval o dva roky dříve Antonio Canova prostřednictvím náhrobku arcivévodkyně Marie Kristiny (1742-1798) umístěným ve vídeňském augustiniánském kostele. Náhrobek, jenž mohl O. Schweigl znát z autopsie či grafické reprodukce, má podobu pyramidy s centrálním vstupem, do něhož vchází pohřební průvod. V případě pernštejnského kenotafu stojí u zavřené brány truchlící postava ženy s dvěma dětmi, nepochybně odkazující na Valburgu s dcerami Josefínou (1794-1834) a Antonií (1797-1880). V ploše tympanonu portálu jsou reliéfně zobrazeny vojenské insignie v podobě zkřížené šavle, její pochvy a helmy, pod nimiž je vysekaný dedikační nápis. Další nápis v podobě dobově oblíbené citace Horáciovy ódy na zesnulého přítele Quintiliána byl vysekán na patě soklu. Pro realizaci návrhu byla vybrána odlehlejší část parku východně od obelisku Ignáce Schröffela, kde otevřená zahrada přechází do volně komponovaného přírodně krajinářského parku. Z hradu do těchto míst vede alej, lidově nazývaná alej vzdechů, kudy údajně vdova po Františkovi Schröfflovi chodívala rozjímat ke kenotafu. Melancholická a intimní nálada tohoto místa je v kontrastu s dramatickým skalním prostředím, do něhož byl portál umně zakomponován. K realismu sochařského díla přispěla i volba materiálů – portál je zhotoven ze světlého pískovce a vápence, zatímco samotná vrata jsou z desky šedočerné břidlice s kovaným madlem uprostřed. Místo bylo původně doplněno o dvojici kamenných laviček.